Šimon Michalčík je vedoucím a zakladatelem české pobočky organizace Plant-for-the-Planet.
Někteří lidé vidí klimatickou krizi jako problém tak velký, že proti němu jednotlivec nic nezmůže. Šimon Michalčík, vedoucí české pobočky organizace Plant-for-the-Planet, si myslí opak. V rozhovoru vysvětluje, proč nestačí jen sázet stromy, jak vypadá skutečná obnova přírody, proč je důležitá práce s mladou generací a jak může aktivní péče o krajinu proměňovat bezmoc v naději. Rozhovor o lesích, komunitách a víře, že i malé kroky mohou mít velký dopad.
Děkuji, že jste si na rozhovor udělal čas. Mohl byste iniciativu Plant-for-the-Planet představit našim čtenářům?
Jmenuji se Šimon Michalčík a vedu českou pobočku organizace Plant-for-the-Planet. Jde o mezinárodní organizaci, která vznikla v roce 2007 v Německu. Založil ji tehdy devítiletý chlapec a původně šlo o iniciativu dětí a mladých lidí zaměřenou na vzdělávání o klimatické krizi, klimatické spravedlnosti a především na zapojování mladé generace do hledání řešení.
Naší hlavní oblastí působení byla od začátku obnova přírody a lesů, jednoduše řečeno sázení stromů. Postupem času se z iniciativy stala rozsáhlá organizace s řadou projektů obnovy lesů, nástrojů pro další organizace a velkou komunitou více než sto tisíc mladých ambasadorů po celém světě.
Já sám jsem se k organizaci přidal jako středoškolský student. Postupně z toho vznikla česká pobočka, kterou dnes vedu. Nadále se zaměřujeme na obnovu lesů, klimatickou spravedlnost, zvyšování povědomí o těchto tématech a vzdělávání nové generace mladých ambasadorů.
Zmínil jste, že jde o celosvětovou organizaci. Ve kterých zemích působíte?
Máme něco přes deset poboček. Největší je mateřská nadace v Německu, kde organizace vznikla. Kromě České republiky máme velmi aktivní pobočky například v Brazílii, Španělsku, Ghaně, Mexiku nebo Indii. Menší pobočky fungují také ve Velké Británii, Spojených státech, Rakousku, Itálii a Švýcarsku.
Jak jste se k této činnosti dostal vy osobně? Co vás inspirovalo?
Příběh organizace mě oslovil už na střední škole. Zakladatel Felix Finkbeiner začal s iniciativou jako devítiletý chlapec po školní prezentaci o klimatické změně. To, co při jejím zpracovávání zjistil o stavu planety a budoucnosti své generace, ho natolik zasáhlo, že vyzval své spolužáky k akci. Řekl si, že i když sami problém nevyřeší, mohou alespoň malým dílem přispět k jeho řešení například sázením stromů.
Z této myšlenky se postupně stalo celoněmecké hnutí mladých lidí, kteří nejen sázeli stromy, ale také šířili osvětu o klimatické krizi. Tak vznikla organizace Plant-for-the-Planet.
O jejím příběhu vznikl dokumentární film, který jsem viděl asi ve třinácti letech na filmovém festivalu v Ostravě. Film mě natolik zaujal, že jsem Felixovi napsal a nabídl mu pomoc s rozšířením iniciativy do České republiky. Organizace tehdy působila na všech kontinentech, ale v Česku ještě neměla zastoupení. Felix mi předal potřebné know-how a já jsem začal budovat českou pobočku, nejprve jako středoškolskou iniciativu.
Foto z iniciativy Plant-for-Ghana
Původním impulsem bylo sázení stromů jako způsob boje proti klimatické změně. Když se na to ale podíváme blíže, je sázení stromů vždy dobrý nápad?
Je to mnohem složitější. I sázení stromů se dá dělat dobře i špatně. V minulosti jsme se setkali s kritikou, která nás vedla k tomu, že dnes raději mluvíme o obnově lesů než pouze o sázení stromů.
Zaměřujeme se na místa, kde by lesy přirozeně měly být, ale z různých důvodů zmizely – ať už v důsledku lidské činnosti, nebo přírodních katastrof. Naším cílem je obnovit je co nejblíže jejich původní podobě.
Existují projekty, které jednoduše vysadí monokulturu bez ohledu na místní podmínky. Takový přístup může poškodit půdu i životní prostředí živočichů. My se soustředíme na ekologickou a komunitně vedenou obnovu krajiny. V některých případech využíváme také prvky agrolesnictví, tedy propojení lesa a hospodaření tak, aby výsadba prospívala nejen přírodě, ale i místním obyvatelům.
Příkladem je náš projekt v Ghaně, který česká pobočka pomáhala založit a dlouhodobě podporuje. Kromě původních a ekologicky významných druhů stromů zde vysazujeme také kešuovníky. Ty pomáhají místním komunitám získat udržitelný zdroj příjmů a lépe se vyrovnávat s dopady klimatické krize a chudoby.
Co všechno spadá pod obnovu lesů kromě samotné výsadby stromů?
Důležitou součástí je ochrana stávajících ekosystémů a podpora přirozené regenerace. Příroda si v mnoha ohledech dokáže pomoci sama, pokud jí vytvoříme vhodné podmínky.
Obnova lesů ale zahrnuje také obnovu dalších druhů organismů, které do daného prostředí patří. Předcházet tomu musí vědecká práce, výzkum a plánování. Aby byl projekt dlouhodobě úspěšný, je potřeba věnovat se také popularizaci tématu, fundraisingu a spolupráci s místními komunitami, které mají budoucnost daného území nejvíce ve svých rukou.
Když se zaměříme na jednotlivce, mnoho lidí si říká, že oni sami proti klimatické krizi nic nezmůžou. Co byste jim odpověděl?
Právě obnova přírody může tento pocit bezmoci výrazně změnit. Klimatická krize je globální problém a dopad jednotlivce se v ní jen těžko sleduje. Atmosféra je společná pro celou planetu a emise vznikající v jedné zemi ovlivňují celý svět.
Naopak obnova přírody dokáže přenést řešení na lokální úroveň. Když pomohu obnovit les nebo jiný ekosystém, přispívám k odolnosti konkrétního místa vůči dopadům klimatické změny – ať už jde o sucho, extrémní počasí nebo další projevy klimatické krize.
Výsledky takové práce člověk vidí přímo před sebou. Je to uchopitelné a psychologicky mnohem srozumitelnější než abstraktní představa snižování emisí na globální úrovni.
Zároveň bych zdůraznil, že obnova přírody není primárně záležitostí jednotlivců, ale komunit. Je to společné úsilí, které vyžaduje mnoho různých rolí a schopností. Právě díky spolupráci většího množství lidí lze dosáhnout skutečně viditelných a dlouhodobých výsledků.
Když jsme se dostali ke komunitě a psychologickým dopadům, jaké podle vás může mít obnova přírody účinky na psychické a fyzické zdraví lidí?
Kromě psychické stránky, kdy člověku pomáhá pocit, že může něco změnit a že má nějaký dopad, je důležité i to, že si může budovat určitou lokální odolnost a pocit bezpečí. I kdyby se naplnily ty nejhorší klimatické prognózy, člověk může ve svém okolí přispívat k tomu, aby bylo dané místo odolnější.
Nejsem odborník na psychologii ani medicínu, ale z vlastních zkušeností a studia mám pocit, že samotná práce v přírodě je velmi prospěšná i pro fyzické zdraví. Když člověk pracuje s půdou, pohybuje se venku a tráví čas v přírodě, má to podle mě velký potenciál pozitivně ovlivňovat jeho celkovou pohodu. Samozřejmě netvrdím, že by to samo o sobě léčilo vážné nemoci, ale určitě to může být významný přínos.
To mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti. Rád střídám intelektuální práci s prací na zahradě a je to skvělý způsob, jak si odpočinout a pročistit hlavu.
Přesně tak. Probíhá tam řada zajímavých procesů – například kontakt s půdou ovlivňuje náš mikrobiom. Mluví se také o různých dalších účincích spojených s pobytem v přírodě. Mnoho z těchto mechanismů se stále zkoumá a myslím si, že ještě nevíme zdaleka všechno o tom, jak nám příroda může prospívat.
Takže se dá říct, že tyto přínosy lze pozorovat i empiricky. Když se ale lidé snaží přírodě pomáhat z vlastní iniciativy, setkáváte se s nějakými častými omyly nebo chybami?
S omyly se setkáváme v podstatě denně. Uvedu příklad z našeho projektu v Ghaně, kde podporujeme komunitní obnovu lesů. Může se to zdát vzdálené českému prostředí, ale myslím si, že princip je univerzální.
Obnova přírody je něco, na co neexistuje jednoduchý návod. Když chcete obnovit les, není to jako stavět stavebnici podle přesného postupu. Každá lokalita je jiná, každý ekosystém má svá specifika a vždy záleží na konkrétním kontextu. Je to neustálý proces učení.
Chyby jsou jeho přirozenou a důležitou součástí. I v Ghaně se stále učíme. Zjišťujeme například, že některý druh stromu potřebuje jiný režim zálivky, než jsme si původně mysleli, nebo že je vhodnější upravit způsob přípravy semen či termíny výsadby. Neustále hledáme také nejlepší způsoby, jak motivovat a zapojovat místní komunity.
Pořád se objevují drobné neúspěchy i drobné úspěchy. A myslím si, že to nikdy neskončí. Tak to zkrátka má být.
Takže je to vlastně o neustálém zkoušení, hledání a přizpůsobování se podmínkám?
Přesně tak. Obnova přírody v rozsahu, jaký dnes potřebujeme, je relativně nová výzva. Dříve jsme se mohli spoléhat na přirozenou regeneraci ekosystémů. Ta samozřejmě funguje i dnes, ale sama o sobě nemusí stačit.
Ani příroda se neobnovuje lineárně. Jsou období, kdy se daří více, a období, kdy méně. Je to proces plný kroků vpřed i kroků zpět. Jenže klimatická krize a současná environmentální zátěž vytvářejí tlak na to, abychom už nespoléhali pouze na přirozené procesy, ale aktivně je podporovali a v některých případech urychlovali.
Neděláme to ani tak kvůli planetě samotné. Ta si v dlouhodobém horizontu poradí. Děláme to kvůli sobě. Potřebujeme odolnou přírodu, pokud chceme žít v prostředí, které bude bezpečné a kvalitní i pro nás.
A to je zajisté dlouhodobý proces, který vyžaduje hodně trpělivosti a víry v budoucnost. Co vás na této práci osobně nejvíce motivuje?
Nejvíc mě motivuje vytváření a posilování naděje. Ať už jde o komunitu mladých ambasadorů, dětí nebo středoškoláků, které zapojujeme do obnovy přírody prostřednictvím našich vzdělávacích programů.
Aktuálně máme hlavní program s názvem Regenerace, v němž středoškoláky přímo zapojujeme do obnovy přírody. Kromě vzdělávání jim nabízíme širokou škálu tematických workshopů vedených zkušenějšími a inspirativními lidmi, aby si každý mohl najít svou vlastní roli. Podporujeme je také v rozvoji vlastních projektů zaměřených na ochranu přírody. Dostávají mentory, možnost získat finanční podporu a zároveň se stávají součástí komunity, ve které mohou své nápady sdílet a realizovat.
Právě to mě na této práci baví nejvíc. Vidím, jak se díky aktivitě a zapojení mění pocit bezmoci v pocit, že člověk může něco ovlivnit. Strach z budoucnosti se proměňuje v naději a nejistota v sebedůvěru. Lidé začínají věřit, že dokážou řešit problémy kolem sebe.
Tohle nevidíme jen subjektivně. Máme to podložené i daty z našich vzdělávacích programů. Myslím si, že je to nesmírně důležité, protože potřebujeme vychovat novou generaci lídrů, kteří budou mít motivaci, inspiraci a odhodlání pokračovat v této práci. Obnova přírody je běh na velmi dlouhou trať. Současná generace může celý proces nastartovat, ale někdo po nás musí převzít štafetu.
Jaké projekty teď aktuálně realizujete?
Největším projektem je právě program Regenerace pro studenty středních škol. První ročník nyní končí a na podzim budeme otevírat další. Program je určený studentům všech ročníků středních škol, kteří se zajímají o klima, přírodu nebo související témata.
Účastníci získají nové znalosti, inspiraci od zkušených lidí a možnost zapojit se do konkrétních aktivit. Pokud se rozhodnou rozvíjet vlastní projekt, nabízíme jim mentoring, finanční podporu, další vzdělávání a komunitní zázemí. Na podzim budeme program otevírat jak celorepublikově, tak přímo na vybraných pražských školách.
A pak je tu ještě jedna zajímavá novinka. Ke konci roku chceme spustit projekt vlastní čokolády. V Německu funguje podobný koncept už více než deset let. Tamní nadace vytvořila čokoládu s názvem The Change Chocolate, jejímž prostřednictvím financuje obnovu lesů. V Německu se jí prodalo už přes padesát milionů tabulek a za každých pět prodaných čokolád je vysazen jeden strom v rámci jejich projektu v Mexiku.
My bychom rádi podobný model využili i v České republice na podporu našeho projektu. Němci díky této iniciativě pomohli vysadit přibližně deset milionů stromů a my bychom rádi ukázali, co dokážou také čeští zákazníci. Chceme nabídnout jednoduchý, atraktivní a chutný způsob, jak mohou lidé podpořit obnovu přírody.
Čtenáři nás mohou sledovat na sociálních sítích, kde budeme o projektu průběžně informovat.
To zní velmi lákavě. Děkuji vám za rozhovor.
Skvělé, také děkuji.
Tento rozhovor byl otisknut v letošním letním dvojčísle časopisu Moje bylinky a v čísle 28 magazínu Dobromysl (červen 2026).