Akční cena předplatného Bylinky revue jen 799 Kč! Platí tento měsíc.

Rozhovor s Milanem Studničkou a Tomášem Rychnovským

Fyzioterapeut Tomáš Rychnovský a psycholog Milan Studnička tvoří neobyčejný tým. Důvodem není jen jejich přátelství, které trvá už 13 let, ale také unikátní přístup k pacientům. Zastávají totiž názor, že tělo je s myslí propojené, proto není možné léčit jedno bez druhého. A tak se rozhodli spojit své síly, společně přednášet, spolupracovat a později také založit platformu Dovychovat, kde každý zájemce najde odpovědi na otázky týkající se například stresu, komunikace v náročných situacích, výchovy dětí nebo tělesného cvičení.

milan a tomas

Právě o těchto tématech jsme si s Milanem a Tomášem povídali, navíc i o jejich nejnovějším počinu – knize s výmluvným názvem Každá bolest má svou příčinu, která shrnuje to nejdůležitější z jejich dosavadní společné praxe.

Můžete na úvod vysvětlit, co přesně znamená, že každá bolest má svou příčinu?

TR: Bolest se v těle neobjevuje náhodou. Vzniká nějakým přetížením, například tím, že člověk moc sportuje, nebo naopak vůbec nesportuje a nehýbe se, sedí celé dny, ale i z psychických důvodů. Vždy nějaký důvod převažuje, proto je potřeba vyšetřit, který z nich má na bolesti největší podíl.

Během psaní knihy jste se tedy nejvíc opírali o své vlastní zkušenosti a zážitky z praxe?

TR: Přesně tak. Lidské tělo má své principy, které když fungují, nic nás nebolí. O tom je teoretická část knihy, ve které jsou zejména témata vztahující se k pohybovému systému. Pak právě následují příběhy z ordinace, kde popisujeme, jaké typy bolesti a problémů lidé mají, a jak jsme k nim v terapii přistupovali. Připojujeme také naše zkušenosti a rady, jak se chovat, aby byl tělesný vývoj dětí v pořádku. Já se navíc snažím zmínit co nejvíce příběhů, kdy za bolestí těla stála hlavně psychika, což je velmi zajímavé téma. Pak jsou tam další důležitá témata – cvičení a dech.

Jak právě dech souvisí s naším zdravím a psychikou?

TR: Když člověk správně používá dechové svaly, ovlivňuje to například i páteř – je flexibilnější, rovnější. Když naopak správně nedýcháme, může se měnit její tvar páteře i ztuhlost…

MS: Špatné dýchání je často zaviněno tím, že prožíváme stres. Člověk třeba nemá dobrý vztah s manželkou, je vynervovaný z rodičů, z tchýně, má stres v práci. Proto se musí naučit pracovat i se svou mentální složkou. Takže když k Tomovi přijde pacient, který má psychické problémy a neumí je řešit, pošle ho za mnou a já se s ním snažím pracovat.

TR: Dechová centra jsou spojená s emočními centry v mozku. Takže dech je vždycky obrázkem toho, jak se naše mysl cítí a jak jsme spokojení. A následně tedy dech ovlivňuje náš fyzický stav, třeba funkci páteře. Mimochodem, o provázanosti bolestí a psychiky mluvím už více než šest let všude, kde vystupuji. Někdy se totiž na rehabilitacích pouze cvičí, což nevede k očekávaným zlepšením ze strany pacienta, ani to nepovažuji za terapeuticky správné.

banner-FB-BR1019-8002

NOVINKA: PRAVIDELNÁ RUBRIKA MILANA STUDNIČKY V BYLINKÁCH

Říká se, že správně bychom měli dýchat do břicha. To ale asi většina lidí nedělá...

MS: Když se dítě narodí, dýchá správně. Ale když je v napětí, jeho dechový stereotyp se mění, většinou se to děje kolem 3 až 4 let věku. Kdybyste vedle sebe vyskládali desetileté děti a koukali na ně, většina už dýchat do břicha nebude, což je výsledek působení nás, dospělých.

Rodiče mají na psychický, potažmo i fyzický stav svých dětí velký vliv. Na co by podle vás měli primárně myslet, pokud je chtějí pozdějších zdravotních problémů co nejvíce ušetřit?

MS: Když už si dítě pořizují, nejdřív by si měli promyslet, zda na něj budou mít dostatek času, prostředků, ale také sociální zázemí, přátele, kteří jim budou pomáhat. Je důležité, aby ta dvojice nebyla na péči o dítě úplně sama. Protože pokud to tak je, pak to matka často nemůže emočně ustát. Otec je v práci, ona se dvěma nebo třemi dětmi doma, nervy má na pochodu. To pak bohužel velmi často „odskáčou“ právě děti. Zato kdyby měla 4 až 5 kamarádek, které jsou na tom podobně, vzájemně by se navštěvovaly, podporovaly, bylo by pro ni mnohem jednodušší, ustát veškeré napětí.

TR: V knize hodně řešíme i téma laskavosti. Když člověk potřebuje splnit veškerý denní režim, často od laskavosti uhne k příkazům, zákazům, povelům. A dítě vnímá, že prostředí doma už není tak hezké a pohodové, ono ale potřebuje primárně klid, přijetí, sounáležitost, srandu, mazlení a pocit bezpečí, který plyne z naplněného vztahu. Pak funguje bezvadně.

V knize píšete i o pubertě. Většina rodičů to má nastavené tak, že dítě bude nesnesitelné, neovladatelné. Co si o tom myslíte?

MS: Puberta je takovým vysvědčením z rodičovství. Takže když rodič pojal výchovu dobře, probíhá puberta víceméně bez problémů, naopak je s dítětem větší sranda, dají se s ním vést daleko hlubší rozhovory, protože má za sebou další vývojový skok. Když to ale předchozí roky nefunguje, puberta může být opravdu pekelná. Rodiče za mnou chodí a stěžují si na své potomky, ale já jim říkám, že se jen sečetlo to, co do té doby sami dělali ve výchově špatně.

Dá se s tím v tu dobu ještě něco dělat?

MS: Je třeba znovu budovat důvěru, naslouchat dítěti, netlačit na něj, snažit se ho chápat a hlavně se o něj zajímat. Měl jsem krásný případ asi čtrnáctiletého kluka, který se postupem času vykašlal na všechny zájmy, postupně přestal chodit do školy a jen seděl u počítače a střílel v nějaké hře. Maminka mě zavolala, kluk jí nadával, že žádného psychologa nechce, tak se hodně bála. Když jsem si k němu tehdy sedl, ani se na mě nepodíval a hrál dál. Tak jsem chvíli pozoroval dění na monitoru, a pak se ho začal ptát, jak mění náboje a podobně. Prostě jsem se zajímal. Začali jsme se bavit, během deseti minut už jsem u toho počítače seděl já a on mi vysvětloval, jak střílet a za dalších 20 minut už se mi s brekem svěřoval, co všechno ho v životě trápí. A to bylo krásné.

Když se vrátím k té bolesti, většina lidí neřeší její příčinu, raději si dá lék…

TR: Lék je jen taková rychlá záplata. Bolest už necítím, ale mechanismus zátěže na to místo je pořád stejný, takže se problém může stále zvětšovat. Tělo má navíc kompenzační mechanismy, které nám z krátkodobého hlediska pomohou, ale z dlouhodobého naopak. Přitom by stačilo, kdyby si člověk zašel k odborníkovi, aby mu doporučil nějaké rozumné cviky. Ale to my většinou bohužel neuděláme.

Někteří zastánci psychosomatiky také zastávají názor, že každá část lidského těla je spojena s jinou duševní příčinou. Například když mě bolí záda, moc si toho nakládám, oči, něco nechci vidět. Co si o tom na základě svých zkušeností myslíte?

TR: Samozřejmě, že empirická sledování provázanosti těla a mysli mají dávné kořeny. Dá se od toho odpíchnout, nesmí to však nabádat ke generalizaci. Já jdu vždy s pacientem do příčiny například toho, proč si toho moc naloží a pak nejsou v životě šťastni. Tato tíha se projevuje ve svalové funkci a schopnosti těla zvládat její zátěž. Třeba výchova k perfekcionismu bez chyb je zejména pro ženy totálně destrukční. Jen dnes jsem měl dvě ženy, které mají bolesti z napětí, které ji dělá jejich touha po „dokonalosti“. To je samozřejmě otázka jejich výchovy a obecně výchovy dětí.

Ženy také často bojují s migrénami. Může i tam být příčinou snaha o dokonalost?

TR: Migrény jsou velmi často spojeny s tlakem na ženu, která se pohybuje v prostředí, kde se necítí dobře. Pod tímhle obecným sdělením si představte cokoliv. Buď jí to prostředí někdo vytvořil nebo si ho vytváří sama v sobě. A nebo oboje. U této diagnózy se na to žen ptám a ony se potom bolesti zbaví.

Dokázali byste našim čtenářům na konec poradit nějaké základy, jak by měli se sebou pracovat, pokud bolestmi trpí?

MS: Základem je mít kontakt sám se sebou, pravidelně si najít čas a třeba si napsat, co mě trápí, rozčiluje, čeho se bojím. Jakou bolest mám v sobě. Protože když si to napíšu, jsem s tím schopný lépe pracovat.  

TR: Třeba za mnou přijde žena, která žije relativně vzorně s tím, že už ji rok bolí hlava a nic na to nepomáhá. Ale když se s ní bavím, zjistím, že má na starosti stavbu domu. Měření oken, řemeslníky, domluvení termínů, financí aj. Pak se jí zeptám, kolik jí to bere z její celkové spokojenosti a ona řekne, že asi půlku, což je dost. Vysvětlím jí, jak o tom má mluvit se svým manželem a dohodnout se, zda by se to nedalo vyřešit jinak. A ona je do 14 dnů v pohodě, stačilo si jen spojit problém s tím, co ji bolí. A pak je důležitý ten dech, jak jsme říkali už na začátku.

Dr. Tomáš Rychnovský, Ph. D. (1978)

Vystudoval fyzioterapii na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byl žákem Prof. PaedDr. Pavla Koláře Ph.D., přednosty rehabilitační kliniky v nemocnici Motol, u něhož působil 10 let. Od roku 2001 provozuje soukromou fyzioterapeutickou praxi pro dospělé a děti. Svou odbornost rozšířil o vliv psychiky na vznik bolesti. Proto, pokud je třeba, léčí bolesti nejen technikami z fyzioterapie a cvičením, ale také vnímáním podstaty lidské ne-spokojenosti.

Milan Studnička (1977)

Vystudoval vzdělávání dospělých na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde rovněž studoval psychologii. Je také absolventem Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. V současnosti pracuje jako psycholog se zaměřením na děti, sám má jednoho syna.

Milada Kadeřábková, Jan Müller


BUTTON-PREDPLATNE